Vánoce jsou prastarého původu a údajně mají kořeny v předkřesťanských oslavách zimního slunovratu. Ve 3. století už někteří křesťanští teologové uvádějí 25. prosinec jako datum Kristova narození, oslava tohoto narození je doložena poprvé v Římě kolem roku 336. Všeobecně se Vánoce v církvi slaví od 7. století. U nás je však odpradávna za vrchol Vánoc považován Štědrý den, 24. prosinec, coby předvečer samotné slavnosti. Odpradávna žije i samotné slovo Vánoce. Je vlastně zkomoleninou. Naši předkové slavívali slunovrat od 21. prosince do Nového roku – tedy 12 svátečních dnů – to byly kdysi symboly 12 příštích měsíců. Svátkům zimního slunovratu se říkalo „čas o 12 nocích“, později „dvanáctnoce“, = „dvánnoce“ a nakonec „vánoce“. Pravidla českého pravopisu určila v roce 1993 psaní vánoc, ale i velikonoc s velkým „V“, tedy Vánoce či Velikonoce.
Štědrý den je svátek, který byl navíc vždy nejvíce ze všech svátků obohacen o zvyky a obyčeje, snad také proto, že v tom mrazivém období snila příroda svůj tichý sen a nebylo jediného zemědělce – a tehdy jich byla na venkově převážná většina, který by ji mohl, nebo snad dokonce chtěl z toho spánku probudit. Hned ráno nasypala hospodyně kousek chleba s česnekem houserovi, kohoutovi a psovi, to proto, aby byli čilí a bdělí. Poté dala do ošatky slípkám zrní, a když ty nevynesly z obruče ani jedno zrnko, ale naopak na místě všechny sezobaly, mělo se za to, že budou celý příští rok držet pohromadě a nebudou zanášet.
Na prostřený stůl se položil chléb s kouskem lnu, aby se vyhnul domu nedostatek. Pak hospodyně hodila do každé světové strany zrníčko hrachu, aby k nim do domu nemohla meluzína, a když zadělala vánočku, omnula si ruce o stromy v sadě, aby ty dobře nesly, a kousek vánočky pak vhodila do studny, aby voda v ní zůstala hojná a čistá. Naši předci rovněž často dodržovali zvyky, které jsou u nás rozšířeny dosud, a sice rozkrajování jablka či výroba jablka vánočního. Do jablka se zapíchne svíčka, a kolem ní se pak postupně napichují stejně tak dlouhé špejle, na kterých je napícháno sušené a kandované ovoce. Vznikne jakýsi „ježek“. Také jsme pouštěli skořápky od ořechů se zapálenou svíčkou po vodě. Přesně tolik, kolik bylo členů rodiny. Když se lodička někoho odtrhla a plula od ostatních, znamenalo to, že se ten brzy vydá do světa a tak, jak dlouho svíčka hořela, tak dlouhý měl být i dotyčného život.
Večer usedala celá rodina ke slavnostní večeři. Samotná večeře se tradičně skládala původně z černého kuby, později už také z rybí polévky, bramborového salátu s kaprem, dezertem býval většinou buchtičky se sirupem a namočené v perníku. Během konzumace se dodržovaly jisté zvyklosti: mohl se připravit talíř navíc pro nečekanou návštěvu, neboť tento den kdokoliv zaklepal na vrata stavení, nemohl být vyhnán ani odmítnut. Případně se pokládala pod talíř mince či šupina. Od štědrovečerní tabule se obvykle směla vzdalovat pouze hospodyně. O Štědrém dnu chodil troubit na trumpetu Skala z pastoušky se svou ženou, a lidé jim dávali za odměnu něco dobrého k snědku, například buchtičky. Peněz neměl nazbyt nikdo. Na Štěpána se pak chodilo s koledou.
Typicky Nepomuckou koledou byla například tato „Když jsem já šel okolo vrat, zavoněl mně karafiát, tak jest mně zavoněl, až jsem se zapomněl, nevěděl jsem, co mám dělat. Když jsem přišel do kapličky, byl tam Ježíšek maličký, na jesličkách leží, každý k němu běží, chce mu líbat ty ručičky. Vrata stojí proti domu, pusťte mě tam taky k němu, k Ježíškovi malému, já mu nesu koledu, já mu ji chci darovati. Když jste mě tam nechtěli dát, já vás půjdu obžalovat, k Svatohorskej kapličce, k Ježíškovo matičce suplikací budu skládat.“
